Každý lidský projev, ať to je již způsob chůze, barva hlasu, smíchu nebo třeba převládající barva v šatníku, nese pečeť svého majitele. Jednou z našich vlastností je permanentní reprodukce svého duševního obsahu. Do jisté míry můžeme lhát nebo zamlčovat, ať už sami sobě nebo ostatním, ale za hranicí toho co můžeme, je hájemství toho, co musíme. Musíme o sobě vypovídat, ať se nám to líbí nebo ne, a to v každém okamžiku své existence. Pro toho, kdo se umí dívat a naslouchat je svět plný informací o druhých i o sobě. V písmu se odrážíme jako v zrcadle, ostatně stejně tak, jako se člověk odráží v zrcadle světa.
Takže, nejprve co nelze zjistit – předně to, co se prostě v písmu pro nás nezobrazí a může to být ledacos. Také nelze určit věk, vzdělání, ani pohlaví (to zkrátka není obsahem duše), nelze odpovědět na otázku zda Pepíček lže a krade či jestli byla Mařenka nevěrná. Jsou sice jisté prvky v písmu které jsou považovány za jakési znaky nepoctivosti nebo sexuální náruživosti, ale opatrně s nimi. Stejně tak nevypovídá písmo o tom co bylo či bude – grafologie není výklad karet, stejně tak se nemůže smysluplně vyjadřovat k zdravotnímu stavu, finanční situaci či jiným záležitostem podobného druhu.
Co lze zjistit – jednoznačně temperament a vitalitu, poměr extra – introverze, poměr submisivity či dominance, lability kontra stability, hostility či afiliace. Z rukopisu lze určit zda je pisatel týmový hráč nebo spíše solitér, jaké jsou jeho silné nebo naopak slabé stránky, zda je spíše emoční nebo racionální typ, nebo zda preferuje vztahy před svými cíli, či naopak. Na první pohled se zdá, že je to málo, ovšem není tomu tak a uvedené skutečnosti vytvoří poměrně plastický obraz osobnosti.