Rukopis obsahuje téměř nevyčerpatelné množství informací o svém tvůrci, záleží pouze na tom, zda jej dokážeme přečíst. Pointa množství informací je v tom, že rukopis obsahuje záznam jakéhosi vzorce, jehož prostřednictvím vnímáme svět a zároveň jsme jeho součástí. Přijímáme ze světa vše, co s námi v jakémkoliv ohledu rezonuje a nejsme schopni zpracovat nic z toho, co s námi nemá, do jisté míry ovšemže zdánlivě, nic společného. Údaje, které obsahuje náš rukopis jsou potom tedy, obrazně řečeno, jakési souřadnice v kterých se pohybujeme, záznamem DNA naší duše. Existuje naivní představa, že všichni žijeme ve stejném světě. Teoreticky jistě, v praktickém významu ovšem nikoliv. Jako je jiný svět pro malé dítě hrajícího si na pláži ostrůvku v Tichomoří a svět umírajícího starce kdesi v Evropě, stejně tak jsou odlišné světy nositelů dvou odlišných rukopisů. Úvaha o tom, zda je mezi lidmi více či méně odlišného než stejného, je v daném případě irelevantní.

Rozbor písma je pro toho, kdo je dostatečně vnímavý, skutečně malým dobrodružstvím, výpravou do duše druhého. V kursech grafologie se adept naučí významy rozdílů velikostí, tvarů, umístění písma na ploše a už jenom to se mu stává solidním základem k pochopení druhého jiného. Ale abych se nepohybovala pouze v teoretické rovině, pokusím se udělat malou exkursi do praktického rozboru písma. Vyberu si, jako předmět svojí úvahy například tvar písma z hlediska oblosti kontra ostrosti. Z grafologie víme, že oblé písmo prezentuje člověka, který nemá rád konflikty a upřednostňuje vše, co má citový náboj. Pisatel ostrého písma naproti tomu zaujímá konfrontační postoj ke světu a osloví ho spíše fakta. V jakém světě naši imaginární pisatelé žijí?  Autor oblého písma vnímá svět více přes emoce a nejen, že ho takový vnímá, on i v takovém světě žije. Nejde o to, že si volí, co ho osloví, jde o to, že na něj působí pouze to, co na něj působit může. Jeho vnímání skutečností je do značné míry selektivní, je dané nastavením jeho osobního vzorce. Lapidárně řečeno, jinak vidí les houbař a jinak dřevař, stejné se stává jiným pouhou percepcí.  Takže náš pisatel oblého písma žije tak trochu ve světě plném oblých tvarů, ve světě plném emocí, kde hlavní roli hrají vztahy, tvary a času je relativně dost (je zajímavé, jak vnímání času souvisí s vnímáním tvaru, ale o tom snad někdy příště).  Otázkou je, kdo koho vlastní, zda tento pisatel tento svět, nebo je tomu naopak. Otázka zní možná trochu šíleně, ale nelze jí nepoložit. O jistý druh vlastnění totiž skutečně jde, nelze se vyskytovat jen tak ve vzduchoprázdnu, vždy se vztahujeme k něčemu a to něco k nám a to jedno druhé utváří. Nejsmířlivěji zní, že je to vztah reciproční a tak se s takovou odpovědí klidně spokojíme. A co druhý pisatel, pisatel žijící ve světě náhlých změn a jasných faktů, kde se ten může potkat s pisatelem preferujícím oblost? Stručně a obrazně řečeno, pouze a jedině v průniku množin těchto dvou světů.  Z grafologického rozboru se nám tak pomalu stává rozprava na dobrou noc. Ovšemže, záleží na laskavém čtenáři, co si z tohoto vyprávění vybere a zda vůbec něco, neboť i on volí pouze tak, jak volit může, jak mu jeho vlastní svět dovolí.